icon

Historie školy

Instituce se zařadila do městské sítě škol v roce 1963 a dnes zaujímá mezi ostatními nezastupitelné místo mimo jiné díky svému sportovnímu zaměření. „Sportovka", jak se jí mezi lidmi obecně říká, v současnosti upoutá místní obyvatele i návštěvníky města svým barevným kabátem a moderním vzhledem, a přitom s množstvím zeleně kolem.

Je však dobré si uvědomit, co tomu všemu předcházelo. Nutnost postavit novou školu vyplynula z historicky daného stavu a potřeb ve městě. Prostorové podmínky pro vzdělávání dětí v Uherském Hradišti zůstaly totiž až do konce 50. let beze změn tak, jak tomu bylo při počtu obyvatelstva 6 000 v roce 1912, přestože počet obyvatel byl více než dvojnásobný, tj. 14 000. Dosavadní školské prostory města tedy začínaly být nedostačující. Vzhledem k plánovanému zvýšení bytové výstavby se počítalo s dalším nárůstem obyvatel a přírůstkem dětí školou povinných, navíc v té době byl také na Slovácku a zvláště v Uherském Hradišti zaznamenán vysoký výskyt tuberkulózy. Nebylo proto divu, že lidé projevili „útočný zájem" o vyřešení krajně kritické školské situace, jak se dočteme v zápisech na stavebním odboru z roku 1959.

Tehdejší národní výbor se rozhodl řešit svízelnou a zdravotně závadnou školskou situaci vybudováním nových budov, protože dle tehdejšího vyjádření nebyla ve městě ani v sousedních obcích vhodná stavba, která by mohla být přebudována na školu.

Na jaře roku 1959 byl schválen investiční úkol: název investice byl „25 (v některých materiálech 24 či 27) třídní střední škola s tělocvičnou, družinou a vlastní kotelnou". Investiční náklad na klíč (včetně vlastní stavby, přípojek, vybavení, globální přirážky atd.) byl postupně měněn a ustálil se tehdy na 7,5 milionu Kčs.

Termín dokončení prováděcího protokolu u generálního projektanta a termín schválení a předání projektu generálnímu dodavateli byl rok 1961, termín započetí stavby rok 1962 a termín dokončení byl stanoven na rok 1963. Generálním projektantem byl Krajský (Státní) projektový ústav Gottwaldov a dodavatelem pak Pozemní stavby Gottwaldov.

Projektovaný objekt byl situován v prostoru „Rybník", šlo o rovinu pod úrovní silnice, kde se v minulosti rozprostíral skutečně rybník. Před volným prostranstvím bez jakéhokoli zastavění budovami vedla třešňová alej. Pozemek obdělávalo v té době JZD Mařatice, které zde mělo zahradnictví. Vlastníkem pozemku byl tedy stát (v zastoupení MNV Uherské Hradiště), proto se město nemuselo zabývat případným odkupem, majetkovým vyrovnáním, asanačními zásahy apod. Rovněž poloha byla výhodná, na školu navazoval prostor městského koupaliště, s jehož výstavbou už bylo také započato, v blízkosti již stála sportovní hala, trochu dál kino Mír a přes cestu kasárna. Městská komunikace byla vzdálena 100 metrů, vzdálenost od středu města byla 300 metrů, počítalo se s vybudováním přípojek ke všem sítím, které byly ve vzdálenosti 100 až 200 metrů. Umístění školy vyhovovalo i s ohledem na budoucí zastavění území města, tedy vzhledem k rozvoji bytové zástavby a s ohledem na rozmístění škol podle oblastí města a sídlišť. Dnes ještě více můžeme docenit výběr místa našimi předky, protože škola je v současnosti obklopena všemi sportovišti města, což je nejen výhodné a jedinečné, ale také to napomáhá jejímu sportovnímu zaměření.

Vraťme se však ještě chvíli do historie do období před samotnou výstavbou školy. Již v roce 1960 započaly přípravné a průzkumné geologické práce. Pěti sondami byla zjištěna spodní voda v hloubce 3 až 4 metry a zkoumala se i únosnost terénu. Přece jen si projektanti chtěli být jistí, zda bude terén vhodný, když tu býval kdysi rybník. S tím souvisí i zvýšení terénu na budoucím staveništi o 75 cm kvůli kanalizaci, protože pozemek byl tzv. utopen pod úrovní blízké komunikace. Všechny zainteresované strany vydaly souhlas se stavbou bez větších výhrad a nic nebránilo tomu, aby stavbaři v roce 1962 začali podle zadávacího projektu, pod kterým byl podepsán ak. arch. Jan Palacký, stavět v Uherském Hradišti novou školu.

Architektonické řešení navazovalo na urbanistický koncept tím, že se zdůrazňovaly hmoty objektů v barevném pojednání. Hlavní průčelí budov bylo kombinací bílého a červeného břízolitu. Vstupní schodiště udělali stavebníci ze žuly, sokl z umělého kamene hrubě špicovaného. Spojení všech budov tvořilo jednolitý architektonický celek. Předprostor školy byl osazen sochou dívky čtenářky z bílého mramoru od akademického sochaře Jana Habarty.

Terénní úpravy volných ploch proběhly podle návrhů Vysoké školy zahradnické v Lednici a zeleň tak vhodně doplnila celkový rámec školy a spojila ji s okolím. Uspořádání objektů bylo zvoleno tak, aby uzavíralo celý prostor, který byl vytvářen od třídy maršála Malinovského budovami kina, muzea a sportovní haly. Na tehdejší dobu se jednalo o poměrně rozlehlý moderní školní areál nabízející solidní výukové možnosti ve všech oblastech.

Když stavba školy v roce 1962 začala, nikdo nevěřil, že již v příštím školním roce 1963/1964 se v nové budově začne učit. Bylo to i zásluhou rodičů, kteří brigádně pomáhali na stavbě, že se vše podařilo. Dne 1. srpna dostala již většina učitelů dekret s umístěním na tuto školu, i když celá budova byla ještě staveništěm s neupraveným okolím a rozježděnými cestami. Proto většina kantorů včetně vedení školy přerušila svou dovolenou, věnovali se zařízení a vybavení školy a organizační přípravě tak, aby v září mohla začít výuka.

Vše se podařilo a stihlo, takže 2. září 1963 byl nový školní rok zahájen sice ve sportovní hale, ale pak se žáci rozešli s učiteli do svých tříd a začala se psát historie nové školy.

Existenci školy můžeme rozdělit podle významných změn v organizaci a řízení školy na čtyři etapy:

1. etapa: 1963-1970

2. etapa: 1970-1992

3. etapa: 1992-2001

4. etapa: 2001-doposud

Na začátku první etapy byl zprovozněn prozatím jen jeden pavilon, takže žáci 2. až 5. tříd navštěvovali školu v náhradních prostorech ve městě až do 16. září, kdy byl předán do užívání také druhý pavilon. Budova družiny nebyla do konce kalendářního roku postavena, a tak pět skupin dětí v celkovém počtu 260 chodilo do družiny na 1. a 2. ZŠ. Tělesná výchova se učila v sousední hale, tělocvična byla dostavěna v roce 1964, výuka v tělocvičně začala až v listopadu 1964, byla v ní instalovaná pohyblivá přepážka tak, aby se zde mohly učit dvě skupiny (na tu dobu to bylo něco nestandardního). V následujících měsících byl zahájen i provoz družiny a spojovacího krčku a následně se mohla uskutečnit řádná kolaudace.

Vybavení nově postavené školy bylo pořízeno v částce 276 tisíc, při stěhování ze skladišť pomáhali samotní žáci a rodiče. Dá se říct, že dostavba tělocvičny, družiny a jídelny, jakož i terénní úpravy se prováděly za součinnosti žáků a rodičů. Během let se sice projevovaly a postupně odstraňovaly některé nedostatky na stavbě, ale život školy to nemohlo ovlivnit. Naopak dětí přibývalo, škola byla počtem víc než 1 100 žáků a 38 tříd největší v okrese. A tak přišlo rozhodnutí rozdělit ji na dvě samostatné právě kvůli velkému počtu žáků a rozlehlosti areálu.

Druhá etapa, hlavně její úvod, byla poznamenána dozvukem bouřlivých let 1968 a 1969 a politickými změnami. Učitelé procházeli prověrkami, připravovalo se rozdělení školy. Jak se můžeme dočíst ze zápisu v kronice, vládla tu nervozita a neklid. Samotné rozdělení školy v roce 1970 na 3. ZDŠ a 4. ZDŠ však učitelé hodnotili pozitivně, zjednodušilo se řízení, vnitřní práce školy, celkově se během roku rozdělení projevilo příznivě.

Od 1. září roku 1974 se objevuje první vlaštovka v podobě sportovní třídy se zaměřením na lehkou atletiku, kterou navštěvovali po výběru žáci z místních škol. K ní pak přibyla v následujícím školním roce další lehkoatletická třída. Postupně vznikly sportovní třídy v ročnících od pátého do osmého. K orientaci na lehkou atletiku přibyl také volejbal a veslování, ale toto zaměření netrvalo dlouho. K významné změně zaměření sportovních tříd dochází v roce 1984, kdy byla místo atletiky zavedena kopaná. V Uherském Hradišti totiž pro lehkou atletiku neexistovalo tréninkové středisko mládeže, na rozdíl od nově zřízeného střediska pro kopanou. Třídy zaměřené na atletiku byly tedy po 10 letech vyřazeny ze systému sportovních tříd školy. Vznikly však nové sportovní třídy, kde třídu chlapců fotbalistů doplnily dívky se zaměřením na lehkou atletiku, které trénovaly v atletickém oddíle. V tomto období se bohužel škola z nedostatku potřebného počtu učeben nevyhnula částečnému směnování na 1. stupni, také se značně zhoršil stav zdiva tělocvičny a čtyři roky byla mimo provoz. Závěr 80. let přinesl „rok převratných změn", ale vedení školy (ředitel Vladimír Pipal) získává důvěru a ani v učitelském sboru nedochází k výrazným změnám, život školy jde dál.

Na začátku třetí etapy se odráží vývoj populace v další organizační změně: v roce 1992 jsou totiž opětovně spojeny dvě samostatné školy v jednu s názvem 3. ZŠ, s 26 třídami a 682 žáky, část učitelů odchází, ale přichází hodně nových. Spojení v jednu školu přináší změnu i v orientaci sportovních tříd, protože k fotbalovým třídám přibyly třídy s hokejovým zaměřením. Ty byly na základě výběrů doplňovány sportovně nadanými děvčaty a později i chlapci, kteří se věnovali různým sportům, například atletika, tenis, krasobruslení, veslování, gymnastika, plavání, stolní tenis, šerm, florbal, … Od tohoto okamžiku se začíná psát novodobá historie sportovních tříd neboli tříd s rozšířenou výukou tělesné výchovy.

Velkou změnou bylo znovuzavedení povinné devítileté docházky v roce 1995, proto vzrostl jak počet tříd, tak počet vyučujících. Do života školy v tomto období výrazně zasáhly povodně v roce 1997. Škola patřila díky své poloze mezi nejvíce postižené instituce ve městě. Zaplavena byla dne 11. 7. a téměř týden stála v jezeře vody, úklid po opadnutí vody začal 17. 7. Škody dosáhly 4,5 milionu Kč. Největší ranou bylo pro školu, kde tělesná výchova a sport vždy hrály důležitou roli, že na půl roku zůstala bez tělocvičny, která byla nejvíce poškozena. Kompletně přišla o vybavení i materiály ve skladu učebnic a archivu školy. Velké technické problémy způsobila voda v kotelně školy, zcela pod vodou byly žákovské šatny, zatopeny byly také prostory družiny, sklad kuchyně, dílny, žákovská kuchyňka a šest učeben. S vynaložením všech sil při likvidaci škod a úklidu se podařilo školu připravit na další školní rok.

Pomyslná čtvrtá etapa existence školy začíná další významnou organizační změnou, kdy v roce 2001 získaly všechny základní školy v Uherském Hradišti právní subjektivitu. Od 1. ledna 2003 byla ke škole přiřazena jako odloučené pracoviště Základní škola Vésky, avšak v dalším roce byla pro nedostatek žáků zrušena. Děti z Vések tedy začaly dojíždět do školy v Uherském Hradišti.

V této etapě získávají sportovní třídy statut tříd s rozšířenou výukou tělesné výchovy. Od roku 2004 jsou pak nazývány tzv. všesportovními třídami, které mohou navštěvovat děti se zájmem o sport a které se většinou ještě mimo školu věnují například fotbalu, atletice, hokeji, florbalu apod.

Dá se říct, že od povodní v roce 1997 až do současnosti škola postupně prošla výraznou rekonstrukcí a obnovou, která byla po stavební stránce (zejména výměna oken a venkovních dveří, nová topná soustava, zateplení budov a nová fasáda) završena v roce 2013, tedy symbolicky v roce 50. výročí zahájení činnosti školy.

A co je možné ještě dodat? Všimněte si několika zajímavých údajů a zkuste si odpovědět na některé otázky:

Víte, kdy bylo ve škole nejvíce tříd? … Bylo to 36 tříd v osudových letech 1968/1969.

Víte, kdy chodilo do školy nejvíce žáků? … V roce 1966/1967 to byl počet 1116 žáků.

Víte, kdy učilo ve škole nejvíce učitelů? … V roce 1996/1997 zde působilo 50 učitelů.

Kolik ředitelů působilo ve škole za celou její historii? … Bylo to „pouze" 5 ředitelů.

Jak dlouho trvalo nejdelší funkční období ředitele? … Celých 25 let působil ve funkci ředitele Vladimír Pipal.


Současnost

A jak žije škola dnes? Obrazně i doslova zaujme každého. Prošlo jí několik generací žáků, s její existencí je spjat život mnoha obyvatel Uherského Hradiště a díky dojíždějícím dětem sportovních tříd také život obyvatel z různých míst Zlínského i Jihomoravského kraje. Dnes se může každý člověk dozvědět téměř vše o současném životě školy díky internetu a médiím. Přejme škole, aby to byly jen pozitivní zprávy a aby na ni všichni žáci, rodiče a veřejnost měli jen pěkné vzpomínky.