icon

Tvoříme

TAJEMNÉ MĚSTO NIMSTON

I.

Vše začalo v malém městečku zvaném Monttown. Svítilo slunce, ptáci venku skřehotali, děti si hrály na hřištích a užívaly si příjemný letní den. Venku byli úplně všichni až na Olivii, Samuela, Nicolase a Petera, kteří byli zavření v Samuelově útulném sklepě, kde hráli hry a povídali si. Stejně jako každý den.

Tahle parta si říkala "nerozluční", protože se spolu přátelí v podstatě už od narození, přestože ani nejsou sourozenci. Nicolas se považuje za vůdce téhle party, ale jen protože je nejstarší. Má 15 let, zatímco ostatní jen 14. Smysl to vlastně dává, je odvážný, silný i loajální. Ale chytrý to opravdu NE, teď nemám na mysli školu, nýbrž vše ostatní. Nicolas je pro každou "srandu", vrhá se do všeho po hlavě a ani na vteřinu nepřemýšlí, co by se mohlo stát. Tudíž je v téhle partě rebel.

Samuel je zase úplný opak. Je velmi inteligentní a nad vším pečlivě uvažuje, všechny situace bere s velkým optimizmem a to je na něm nejlepší. Olivie a Peter jsou prostě pohodáři, také velmi loajální a svým způsobem empatičtí. Prostě dokonalá dvojčata.

Jednou, když si tak povídali, narazili na velmi zajímavé téma. Bylo jím město, které sousedí s Monttownem, tedy místem, kde parta bydlí. Toto velmi podivuhodné město má název Nimston. Nejen že skrývá mnoho záhad a zajímavostí, ale především je to místo úplně bez života. Nikdo zde nebydlí už roky a ti, co jedou okolo, mají strach se tam jen podívat. Pouze tmavé ulice bez lidí, malé náměstí se starým kostelem a stará velká laboratoř, z které doslova naskakuje husí kůže.

...

Jak se domluvili, tak se stalo. Brzo ráno se sešli u malého obchodu na kraji města. "No dobrý ráno. Co všichni vypadáte, jak kdybyste týdny nespali?" řekl opět vysmátý Nicolas. "Se divíš, já s pomyšlením, že dnes jdeme do toho hrůzostrašného města, nemohl ani usnout," ospale odpověděl Samuel. "No nic, tak už abysme vyjeli!" zavelela Olivie. Kluci uposlechli, sedli na kola a všichni společně vyrazili do jim zatím neznámého města…


II.

Po pár minutách už vjížděli do temné uličky, která vedla ke středu města. Po dobu, co jeli, míjeli kolem sebe několik obchodů s rozbitými okny či výlohami. Většina z nich byla prázdná, až na jeden, konkrétně obchod se suvenýry.

„To je zvláštní, všude prázdno, jenom tady ne," podotkla Olivie.

„Pojďme se podívat dovnitř, třeba najdeme něco, co nás dovede k důvodu, proč město vypadá, tak jak vypadá," zavelel Peter.

Souhlasili a pomalu vešli dovnitř. První, co viděli, nebylo ničím výjimečné, klasické pohledy s obrázky města, magnetky, hrníčky a plno dalších drobností.

Zatímco se ostatní snažili najít nějakou spojitost s tím, co se zde stalo, Peter šel dál a našel nějaké bílé dveře. Zkusil je otevřít, ale jak čekal, byly zamčené.

„Našel jsem nějaké dveře," informoval je.

„A já zase našel věc, čím je otevřeme," podotkl Samuel držící svazek dvou klíčů v ruce.

„Zajímalo by mě, k čemu je ten druhý klíč." 

Peter se chvíli zamyslel a odemkl.

Za dveřmi vedly schody směrem dolů, nejspíš do nějakého sklepa. Nicolas vytáhl švýcarský nůž, který našel v krámku, zapnuli baterku na mobilu a opatrně šli po schodech dolů. Naštěstí zde nebylo nic nebezpečného, proto z nich malinko opadl stres. Jak se tak dívali, byla to asi nějaká místnost kde majitel tohoto obchodu přespával. Našli tu sbalené kufry, nějakou kartu a pas, který ležel na stole. Údajně patřil muži jménem "Michael Schwarz". Nejspíš mu patřil i tenhle obchod.

„Nepoznáváte ho někdo?" zeptala se Olivie, zatímco si prohlížela jeho obličej.

Vypadali úplně beznadějně, když najednou...

„Už vím, proč mi přišel tak povědomý. Kdysi jsem si četl starší noviny, jestli se tam něco o tomhle divném městě nepíše. Jediné, co jsem se dozvěděl, bylo, že tenhle a dalších dvanáct lidí bylo pohřešovaných. Zvláštní na tom je, že nejdřív jich bylo pouze dvanáct, jenže potom se ztratil i náš už známý Michael Schwarz. Myslím, že pak už všichni odjeli a tohle město už zůstalo prázdné," dovyprávěl Nicolas.

Tolik myšlenek a teorií, co tyto děti napadaly. Jedno ale věděli jistě, ať to bylo cokoliv, co dočinění s tím určitě měla zdejší laboratoř.

„Dobře, myslím, že všichni víme, kam se musíme jít podívat teď. Za pár hodin už bude večer a rozhodně musíme být odtud do tmy pryč. Proto plán zní následovně, nasedneme na kola, co nejrychleji se dostaneme k laboratoři a zjistíme, o co tady šlo." zavelel Samuel už vycházející schody zpět nahoru.

Ostatní ho následovali, sedli na kola, jeli kolem již známého kostela uprostřed města, až k jejich cíli.

Právě před nimi stála obrovská budova. Sesedli z kola a šli blíž ke dveřím. Všichni obdivovali to, co právě viděli, když náhle za zády uslyšeli něco jako vrčení psa. Pomalu se otočili a co spatřili, byl vlčák, který vypadal, jako kdyby měl vzteklinu nebo velmi velký hlad.

„Tak jo, na tři doběhneme ke dveřím, rychle otevřeme a ještě rychleji zavřeme," zašeptal urychleně Nicolas.

„Jedna…, dva…, tři…, utíkejte!"

Běželi, co nejrychleji to šlo, a pes hned za nimi. Otevřeli dveře a stihli zavřít dříve, než vběhl dovnitř také.

„Právě jsem skoro prodělal zástavu srdce," pověděl zadýchaný Samuel strachy bez sebe.

„Myslím, že to my všichni. Pojďme se tu porozhlédnout a co nejdřív vypadnout zpět domů!" s důrazem v hlase řekl Peter.

Právě teď stáli na začátku nějaké chodby. Po pěti metrech zde byly dvoje dveře, jedny doprava a druhé doleva. Prošli obě velké místnosti, ale nenašli tu nic neobvyklého. Pouze chemické přístroje a různé laboratorní pomůcky. Nejspíš se jednalo o biologickou laboratoř.

Neměli času nazbyt, proto šli chodbou dál, kde se znovu nacházely dvoje dveře a opět to samé uvnitř. Šli kousek dál, kde naproti vedly schody dolů a po levé straně schody nahoru.

Rozhodli se, že půjdou první dolů. Přece jenom, jestli zde mají něco najít, určitě to bude schované někde v podzemí. Sešli do nějaké místnosti, která dosti působila jako sklad. Několik skříní s pomůckami a ochrannými předměty, jako například ochranné rukavice, brýle, pláště a mnoho dalšího. Když si tak prohlíželi místnost, všimli si, že jedna skříň je zamčená. Zkoušeli zámek nějak urazit, ovšem to byla marná snaha. „Vzali jste někdo ty klíče, co jsme našli?" ptala se Olivie zkoušející zámek nějak otevřít.

„Jo, zkusím použít ten druhý klíč," řekl Peter vytahující je z kapsy. 

Zámek se záhadou odemknul. Podívali se na sebe a pomalu otevřeli dveře. Našli zde pouze nějaké bílé obleky, které nejspíš slouží k nějakým nebezpečným vědeckým pokusům, ale co by to bylo za děti, aby si je nechtěli vyzkoušet. Když je vytáhli, něco je velmi překvapilo. Za nimi byl totiž vchod do další ukryté části laboratoře. Vešli dovnitř a co uviděli, byly velké dveře, které se otvírají pomocí karty. Konkrétně tou, kterou našli u Michaela Schwarze na stole. Prvně váhali, jestli to není moc nebezpečné, nakonec je však stejně přemohlo jejich nutkání zjistit, co se za dveřmi nachází. Oskenovali kartu a dveře se otevřely. Procházeli rovně tmavou chodbou a zabočili doprava do místnosti, kde doufali, že už se bude nacházet vysvětlení této "záhady".

Byly zde zajímavé přístroje, které ale vypadaly poněkud nebezpečně. Dokonce zde bylo i něco jako nemocniční lehátko, kde se ale daly upevnit nohy a ruce. Všechny zajímalo, k čemu tyhle věci mohly sloužit, ale zároveň nevěděli, jestli by bylo dobré, aby to věděli. Procházeli se po místnosti a zkoumali vše, co zde bylo, když nakonec došli k nějakým rozházeným papírům na stole. Skoro ničemu, co se zde psalo, nerozuměli. Vypadalo to, jako kdyby někdo nechtěl, aby se vědělo, co se tu píše. Když zkoušeli něčemu porozumět, bylo to neúspěšné. Až na jeden zvýrazněný název - "projekt G".

„Co to sakra může znamenat?" zeptal se nechápající Samuel.

Zatímco se všichni snažili porozumět textu, Nicolas se podíval do skříňky, která byla vedle stolu. Našel tam složky a v nich byly informace o třinácti lidech. Jedna složka byla i o Michaelovi. Zdá se, že článek, kde se psalo o pohřešovaných občanech z tohoto města, byl o lidech právě v těchto složkách. Když si pročítal složky, našel jednu odlišnou od ostatních.

Právě v této se psalo o tak zvaném "projektu G"

„Poslouchejte, "projekt G", je projekt, který se zabývá testováním na lidech. Jednalo se o zkoušení různých látek a protilátek, které mohly způsobit kompletní selhání organismu," vysvětlil jim Nicolas fotící si důkazy.

„Jestli to chápu správně, znamená to, že lidé z těchto složek byli vlastně něco jako pokusné krysy?" zeptal se Peter. 

„Podívejte, ještě je tu nějaká kazeta s nápisem Michael Schwarz," podotkla Olivie.

„Vím, kde si ji můžeme poslechnout, v tom krámku se suvenýry byl i přehrávač," zvolal Sam a zkoumavě si ji prohlížel.

„Musíme jít, za chvíli už bude tma. Poslechneme si, co je na té kazetě, a rychle pojedeme zpátky domů," pronesl Peter, který s sebou sbalil složky do batohu a pomalu odcházel z místnosti.

Ostatní ho následovali, než vyšli z laboratoře ke svým kolům. Nasedli na ně a jeli zpět do krámku. Jakmile dojeli, rychle vyběhli dovnitř a našli přehrávač. Chvíli trvalo, než ho spustili, ale povedlo se. V kazetě byla nahrána nějaká konverzace s Michaelem a dalším mužem při hádce. Mluvili o tom projektu, ale Schwarz s ním absolutně nesouhlasil. Dokonce mu vyhrožoval. Řekl, že pokud ten projekt nezastaví, rozšíří to mezi lidi nejen ve městě, ale i mnohem dál. Neznámý muž řekl, že mu nevěří a že plán už dávno začal. Michael se naštval a řekl, že už je pozdě, protože celou jejich konverzaci volal se svým kamarádem, který je poslouchal. Poté už jen slyšeli ránu a to byl konec nahrávky.

„Takže pojďme si to ujasnit. Ve zdejší laboratoři měli plán testovat na lidech různé látky a Michael se to dozvěděl, nesouhlasil s ním, tak ho asi unesli stejně jako ty ostatní. A přestože bylo dvanáct, teda vlastně třináct lidí unesených, znamená to, že projekt nezrušili, informace se dostala mezi lidi a ti pak odjeli z města. Jenže kam se poděli ti, co za tím vším stáli?" shrnula vše Olivie, zatímco se snažila vstřebat všechny informace.

„To už se asi nikdy nedozvíme, ale myslím, že teď už bysme opravdu měli jet domů," zvolal Nicolas vypínající přehrávač.

Došli si pro kola, vrátili se do Samuelova herního sklepa a tady příběh o tajemném městě Nimston končí.